Témata a otázky pro setkání v pracovních skupinkách

Vyvěšeno: 2. 11. 2021 v 18:44
Card image cap


Hlásání evangelia a opravdové společenství Božího lidu se navzájem
ovlivňují a umožňují, aby se vykreslily základní rysy, které církev coby Boží
lid má. Je proto možné za následujícími okruhy otázek vnímat ucelenou
představu církve coby putujícího Božího lidu.


Evangelium musí být především sdíleno formou faktických vztahů, které
mezi lidmi coby členy Božího lidu jsou. Sem míří první čtyři tematické
okruhy, které vystihují základní, bezprostřední strukturu Božího lidu:
Skutečně vytváříme celek lidí, kteří se potkávají? Nasloucháme si?
Mluvíme spolu tak, že řeč je pramenem dorozumění, vysvětlování a řešení
situací? Umíme oslavovat společné události, především formou liturgie?
Církev jako Boží lid je nositelkou Kristova poslání, jímž Spasitel přišel
uzdravit, povznést a naplnit život lidí i celého stvoření. Evangelium je
Božím lidem přijímáno tak, že zpětně církvi a jejímu poslání dodává stále
novou dynamičnost. Další tematické okruhy se nás proto dotazují, jestli
jsme si poslání církve vědomi do té míry, že formou dialogu uvnitř církve,
s ostatními křesťany i všemi lidmi dobré vůle se tohoto poslání Božího
Syna spoluúčastníme?
Boží lid, který žije Kristovým posláním, má též své vlastní nástroje, jimiž
se udržuje a rozvíjí. Udržovat a rozvíjet celek Božího lidu vyžaduje
především dobře pojatou spoluúčast všech na tomto celku, zralou míru
spoluzodpovědnosti všech pokřtěných a dobře vykonávanou službu
autority v církvi. Poslední tři tematické okruhy se proto dotazují na stav
chápání autority v Božím lidu, formy spoluúčasti na ní, na schopnost
rozlišovat a rozhodovat v životě Božího lidu a na stav soustavnější
formace k synodalitě v rámci života církevních obcí, místních církví i církve
universální.

Na ucelenou představu o církvi coby putujícím Božím lidu se můžeme
dotazovat způsobem, jak to činí synoda:
Synodální církev při hlásání evangelia „putuje společně“. Jak se toto
„společné putování“ aktuálně realizuje ve vaší místní církvi? K jakým
krokům nás vybízí Duch Svatý, aby toto společně putování bylo
intenzivnější? (Přípravný dokument, 26)

Při hledání odpovědi na tuto základní otázku jsou nám nabídnuta
následující konkrétnější témata k uvažování, sdílení a rozlišování
v pracovních skupinách. Vaše vzájemné promlouvání a naslouchání ve
skupince se nemusí omezovat pouze na tyto otázky. Ze zvolených témat
si vyberte pouze jedno téma, na které bude zaměřena práce ve
skupinkách.

  1. NA SPOLEČNÉ CESTĚ: V církvi a ve společnosti jdeme jeden vedle
    druhého po stejné cestě.
  • Jsem křesťanem pro sebe, anebo s druhými?
  • Jak si k sobě navzájem v našem společenství můžeme být blíže?
  • Usiluji ve společenství o jednotu, anebo podporuji v církvi spíše
  • mentalitu polarizace, rozdělení, „sektářství“?
  • Co/kdo mi vyvstane na mysli, když se řekne „církev“? A co
  • farnost/„místní církev“?
  • Může se někdo v našem místním společenství církve cítit, že není
  • součástí farnosti/místní církve? A proč je ponechán na okraji?
  • Jakou představu mám o místní církvi, tj. o naší farnosti – co mi tam chybí,
  • co hodnotím pozitivně-negativně? Možná, jaký je můj „sen o Církvi“?
  1. NASLOUCHAT: Naslouchání je první krok, ale vyžaduje otevřenou mysl a
    otevřené srdce, bez předsudků.
     Může k nám Bůh promlouvat i skrze druhé lidi, nebo konkrétněji takové,
    jejichž hlasy ignorujeme?
     Jaká je váha slova každého člověka (mladý člověk, žena, muž, laik,
    zasvěcené osoby, kněz) v našem místním společenství?
     Existují mezi námi předsudky ohledně toho, kdo „má právo mluvit“
    nebo „komu se má naslouchat“?
     Co komplikuje naše naslouchání druhým v našem místním společenství?
     Zajímáme se o názory těch, kdo se jakýmkoliv způsobem ocitli na
    „periferii“ našeho zájmu?
     K čem nás může pohnout obraz Ježíše v evangeliích, zvláště tam, kde se
    On stává blízkým a pozorným vůči všem „vyloučeným“?
     Nasloucháme byť i kritickým názorům o církvi od lidí, kteří nejsou
    křesťany nebo z jakéhokoliv důvodu se od církve distancovali?
     Jaký prostor je poskytnut v naší místní církvi minoritám, zvláště lidem
    zažívajícím chudobu, sociální vyloučení?
     Umím druhému naslouchat bez předsudků a bez připravování si
    vlastních obranných strategií/odpovědí?
     Jsem otevřený pro jiný názor a zkušenosti a jsem ochotný rozšířit svůj
    pohled na věc?
  2. UJMOUT SE SLOVA: Všichni jsou vybízeni, aby mluvili odvážně a
    otevřeně, tedy svobodně, pravdivě a s láskou.
     Jakou máme zkušenost se „svobodným, odvážným a otevřeným
    mluvením“ v našem společenství farnosti?
     Jaké podmínky si pro takovéto svobodné, otevřené a odvážné mluvení
    představuji?
     Brání mi něco, abych v církvi pokorně, ale s odvahou a otevřeně vyslovil
    svůj názor?
     Vnucuji své názory a přesvědčení druhým?
     Kdo promlouvá jménem našeho církevního společenství?
     Nejsou v našich představách o životě uvnitř farnosti (kněz vs. farníci a
    naopak!) určité negativní předsudky? V případě, že ano, čím jsou
    způsobeny a jak by bylo možno je překonat?
     Vytváří se ve vašich farnostech podmínky pro vzájemné setkání
    (pravidelná setkávání jednotlivých skupin farníků, atd.)?
     Vystupují členové farní pastorační rady na základě svého názoru/hlasu,
    nebo jako představitelé určité skupiny farníků, jejichž názor vnáší do
    diskuze?
     Vstupuje naše společenství do kontaktu s hromadnými sdělovacími
    prostředky?
  1. SLAVIT: „Společné putování“ je možné pouze tehdy, pokud vychází ze
    společného naslouchání Božímu slovu a slavení eucharistie.
     Jaké místo má v mém prožívání života s Bohem liturgie, zvláště nedělní
    bohoslužba?
     Vnímám liturgické slavení především jako úkon své osobní zbožnosti,
    anebo jako projev života celého Božího lidu?
     Jaké formy liturgického slavení a společné modlitby upřednostňujeme
    v našem společenství, a proč (mše svatá, adorace, pobožnosti…)?
     Jaké služby jsou rozvinuty v liturgickém slavení naší farnosti? Jaké by
    mohly být rozvinuty tak, aby byla liturgie odrazem rozmanitosti služeb
    a charismat křesťanů?
     Jaké kroky děláme k zapojení nově příchozích do naší farnosti tak, aby
    se cítili být přijati?
     Jak je prožívána svátost křtu tak, aby vyjadřovala přijetí do společenství
    farnosti?
     Co dělám pro to, abych více poznával ty, kteří spolu se mnou slaví
    bohoslužbu?
     Přemýšlíme v naší farnosti o nových formách aktivního zapojení všech
    do liturgie?
     Prožíváme modlitbu přímluv ve mši svaté tak, aby jednotlivé prosby
    odrážely aktuální potřeby místního společenství?
  1. SPOLUZODPOVĚDNOST ZA MISIJNÍ POSLÁNÍ: Synodalita slouží
    misijnímu poslání církve; všichni členové jsou voláni k tomu, aby se na něm
    podíleli.
     Co znamená pro můj život, že každý pokřtěný je zároveň poslaný – tj.
    misionář?
     Jsme skutečně misijním společenstvím, církví pro druhé, anebo do sebe
    uzavřenou skupinou? V čem konkrétně se projevuje naše společenství
    jakožto misijní?
     Co si představuji pod pojmem misie, jestliže nejde pouze o „misionáře“
    vycházející do jiných zemí a kontinentů? Jak může souviset s životem
    našeho konkrétního společenství?
     Jaké misijní/evangelizační aktivity jsou v našem společenství rozvinuty?
    A jaké by mohly být nově rozvinuty?
     Je možno čerpat v životě našeho církevního společenství sílu pro naši
    službu ve společnosti? Je podporována zodpovědnost za politický život,
    vzdělávání, prosazování sociální spravedlnosti, péče o životní prostředí?
     Jak se snažíme tvořit vztahy a spolupráci s místní samosprávou?
    Snažíme se nabízet své služby ve prospěch všech lidé žijících v naší
    farnosti?
     Jaké mohou být naše osobní vnitřní překážky pro hlásání/evangelizaci
    (ostych, neznalost, nezájem, malá osobní motivace)?
     Evangelizační/misijní dílo předpokládá osobní hlubokou konverzi: mám
    osobní zkušenost s Bohem, která mi tuto cestu otevřela?
     Co pro nás může znamenat evangelizace jako „metoda postupných
    kroků“, začínajících u kulturních, sportovních (pre-evangelizačních)
    aktivit? Aktivity směřované na jednotlivé skupiny (muži, ženy, mládež)?
     Misijní poslání je stálým podnětem k tomu, abychom neustrnuli
    v průměrnosti ale stále rostli na naší cestě s Bohem/k Bohu. Co mi toto
    říká pro život naší farnosti/mně osobně?
  1. VÉST DIALOG V CÍRKVI A VE SPOLEČNOSTI:
    Dialog si žádá vytrvalost a trpělivost, ale umožňuje také vzájemné
    porozumění.
     Dialog není jen prostým „mluvením dvou“ nebo více lidí. Ale snahou vžít
    se do jejich situace, přijmout jejich úhel pohledu. Daří se nám takto
    postupovat při komunikaci v našem církevním společenství?
     Jaké platformy/struktury pro dialog jsou ve vaší farnosti vybudovány?
     Jaká je spolupráce a soužití mezi různými skupinami a hnutími ve
    farnosti? Jak vnímáme členy jiných hnutí a společenství (nezájem,
    opovrhování nebo příležitost k obohacení)?
     Rozvíjíme spolupráci – a tedy vzájemné obohacení – na mezifarní
    úrovni? Na úrovni děkanátu? S řeholníci společenstvími v naší oblasti?
     Jakou zkušenost máme s řešením konfliktů a obtížných situací?
     Jak uskutečňuje naše místní církev dialog s (a jak se učí od) dalších
    oblastí společnosti: světa politiky, ekonomie, kultury, světské
    společnosti a od chudých lidí?
     Usilujeme o dialog s těmi, kdo žijí mimo „naše“ církevní společenství
    (příslušníci jiných náboženství, lidé bez náboženského vyznání…)?
  1. S JINÝMI KŘESŤANSKÝMI DENOMINACEMI:
    Dialog mezi křesťany různých vyznání, vzájemně spojených jedním křtem,
    má na synodální cestě zvláštní místo.
     Snažíme se aktivně tvořit vztahy s jinými křesťanskými církvemi, které
    žijí na území naší farnosti, s nimiž nás pojí jedna víra v Ježíše Krista,
    anebo převládá lhostejnost a nezájem?
     K čemu tato spolupráce a naslouchání si mezi křesťanskými církvemi
    dosud u nás vedlo?
     Jaké jsou překážky, předsudky, které brání uzdravení vztahů a
    intenzivnější spolupráci? Jsou opravdu tak závažné, nebo jsou takové
    pouze v naší mysli?
     Jaké konkrétní formy ekumenické spolupráce a soužití se u nás ve
    farnosti rozvíjejí?
     Co vnímáme jako zraňující v našich vztazích?
     Modlíme se pravidelně za ostatní křesťany, kteří žijí v naší farnosti?
     Uskutečňují se u nás ve farnosti ekumenické bohoslužby či jiné formy
    spolupráce?
  1. AUTORITA A SPOLUÚČAST: Synodální církev je církví participující a
    spoluodpovědnou.
     Naslouchá kněz ve vaší farnosti názorům všech?
     Cítím se být pokládán za plnohodnotného člena našeho společenství a
    mám vůbec zájem jím být?
     Co mi říkají slova „spoluzodpovědnost v církvi“?
     Jakým způsobem se stanovují ve farnosti pastorační priority?
     Jakou zkušenost dosud ve své farnosti máte s týmovou prací, která se
    projevuje jako společné hledání priorit a rozdělování
    spoluzodpovědnosti?
     Jakou povahu má ve vaší farnosti farní pastorační rada? Existuje?
    Naslouchá kněz ostatním členům pastorační rady? Jsou rozhodnutí této
    rady výsledkem společné práce? Je při rozhodování dbáno na názor
    většiny členů rady (tj. má podobu rozhodujícího hlasu)?
     Máte již zkušenost se synodalitou na úrovni vlastní farnosti? Např.
    formou „farního sněmu“, dotazníků/naslouchání při vytyčování
    pastoračních priorit?
     Jsou kněží (bohoslovci, tj. budoucí kněží) dostatečně formováni pro
    týmovou spolupráci a k naslouchání všem?
     Jaké jsou vaše představy/očekávání o působení a poslání pastorační
    rady farnosti?
     Co pomáhá našemu růstu ve vědomí spoluzodpovědnosti v církvi?
  1. ROZLIŠOVAT A ROZHODOVAT: V synodálním duchu činíme rozhodnutí
    na základě rozlišování toho, co Duch Svatý říká prostřednictvím celého
    našeho společenství.
     Co rozumím pod pojmem „společné rozlišování“? K jakému postoji nás
    to může vést v naší farnosti?
     Je kladen důraz na rozlišování v důležitých momentech např. také při
    společné modlitbě, liturgii, při využívání charismat, přítomných ve
    společenství?
     Mají možnost všichni členové vašeho církevního společenství podílet se
    na rozhodování? Co by jim k tomu mohlo pomoci? Co jim k tomu může
    bránit?
     Co bychom mohli v našem společenství udělat lépe pro společné
    duchovní rozlišování (jaká metoda formace)?
     Máte zkušenost se ztrátou důvěry v kněze ve vaší farnosti? Čím by tomu
    šlo předejít?
     Co by mohlo napomoci k lepší transparentnosti života vaší farnosti?
     Využíváme dosavadních nástrojů, které máme k dispozici (pastorační,
    ekonomická rada), pro zmapování situace ve farnosti?
     Jsme ochotní měnit zvyky a zažitá schémata na základě toho, co jsme
    ve společném rozlišování objevili jako nový podnět Ducha Svatého?
    Nelpíme raději na tom, aby bylo zachováno to, co se „odjakživa“ dělalo?
     Dochází k rozhodování ve vaší farnosti po příležitostech ke konzultaci,
    k naslouchání a výměně názorů?
  1. FORMOVAT SE V DUCHU SYNODALITY: Synodalita s sebou nese
    vnímavost pro změnu, formaci a neustálé učení se.
     Co pro mě znamená, že Duch svatý může a chce promlouvat skrze mé
    promlouvání a jednání v naší farnosti?
     Měli jste dosud zkušenost s formací ke „společnému putování“?
    Dochází ve vaší farnosti k diskuzi o tom, co by to mohlo znamenat pro
    proměnu chodu farnosti?
     Co by nám pomohlo, abychom si uvědomili vlastní sounáležitost s naším
    církevním společenstvím?
     Je možné (a jak) napomáhat k formaci ve spoluzodpovědnosti již dětem
    a mladistvým?
     Jakým způsobem je začleněna formace k synodalitě v rámci přípravy na
    iniciační svátosti (křest, biřmování, eucharistie)?
     Čím bych mohl osobně obohatit život našeho společenství?

© Národní synodální tým při ČBK; synodacz@cirkev.cz

121 queries in 0,918 seconds. From 54.227.97.219