Rok s rokem se sešel a i letos jsme zajeli navštívit Honzu a Jožku na Slovensko.

Tentokrát však už ne do noviciátu do Popradu, ale do Žiliny, kde studují filosofii, pedagogiku a sociologii. Vybrali jsme spoj s jedním přestupem ve Vsetíně a v pátek odpoledne po škole jsme se sešli na zlínském autobusovém nádraží, aby nás už za čtyři hodinky čekalo vřelé přijetí Honzy, Jožky ale i Filipa, který studuje ve třetím ročníku. Ubytovaní jsme byli v oratku (u nás bychom řekli v klubu), ve kterém byla i vlastní kaple a kuchyňka, takže absolutní komfort.

Ráno po obvyklých ranních procedurách – probuzení, hygiena, mše a snídaně, jsme vyrazili na autobus, který nás zavezl pod sochu Jánošíka do Terchová. Výkladu pověsti o Jánošíkovi se ujal Filip, stejně jako celého pochodu malofatranskou přírodou. Vyšplhali jsme se na hřeben a kolem vrcholu Boboty (ze kterého byl nádherný výhled) sešli k rozcestí Dolných a Horných dier. Chvíli jsme přemítali a zvažovali svoje pochodové možnosti, abychom se nakonec vydali už pouze zpátky přes Dolné diery do Terchové. Utahaní jsme došli na autobus. Naštěstí po návratu do oratka nás brzy čekala večeře, která nám dodala zpátky energii, takže jsme ještě celý večer hráli florbal, skákali na trampolíně, šplhali po laně a jinak využívali místní tělocvičnu. Po takto náročném programu nás vzali Jenda, Jožka a Filip na druhou večeři do salesiánské jídelny. Zbylo zde pár neuklizených cukroví a jiných sladkostí z oslavy kněžských padesátin. Způsobem bodové diety (co vidím, to zbodnu) jsme pomohli uklidit jídelnu a šli se konečně uložit k vytouženému spánku.

V neděli jsme v ranním programu vyměnili mši v kapli, za mši v kostele. Byla to dětská mše s orchestrem složeným z místních dětí a mládežníků. Doopravdy skvělý zážitek. Duchovně občerstveni a nasyceni jsme se vrhli na úklid, abychom stihli brzký oběd, který pro nám postnovicové připravili. Následovalo už jen snědení oběda, loučení a cestování, abychom mohli o svých zážitcích vyprávět zpátky doma.